Znovu budu psát
Musím začít prostě, plytce, žádná netypická a dech beroucí slovní spojení (jako bych jich teď byla schopna). Jsem jen bělostně písčitá pláž dokonale uhlazená každou vlnou a nikdo po mně nechodí, nikdo mi nedělá dolíčky pro kuličky, nesléhává mne svojí vahou. Jediná tíha je má vlastní. Jsem Sluncem vyprahlá pláž a ani moře neutiší mou žízeň. Po čem tolik žízním? Moje rty jsou ale příliš popraskané po soli z moře. A větrem nedotčená jsem, takže moje vlasy jsou nerozcuchané, jsou sčesané v perfektně dokonalý drdol a ten stahuje hlavu až příliš. Jsem prostá a jednoduchá pláž. Tolik se bojím tančit a mít vlastní otisky chodidel a písek za nehty, a zároveň toužím zabořit ruce do svých vlastních útrob. Vidím přicházet bouři a chci být odvážná. Budu jí tedy čelit a nevyhýbat se tomu strachu z ní. I kdybych se měla postavit své vlastní prostotě, chci ji přijmout.