Křik

Křik

Když moje babička porodila mého tátu, tak nedýchal. Doktor řekl, že je malá šance, že můj táta přežije. 

Křik, který by vyplnil místnost a usedl na to nejčistší bílé plátno, nebyl slyšet. Sám Křik totiž bloudil nepovšimnut místností a nevěděl, kde spočinout a už se chtěl rozletět do světa, když se mu najednou nabídla ta statečná žena. Křik usedl v ní a ona se jím otřásala celá. Odvezli ji ze sálu bez dítěte, ale s Křikem toho dítěte v sobě. Nebylo to spravedlivé, nepatřil přece té ženě, kterou ubíjel, ale tomu dítěti. Statečná žena ho však uchovávala v sobě navzdory všem jeho ničivým silám, uchovávala ho pro své dítě, by plátno bylo potřísněno Křikem osvobozujícím a zavazujícím se k životu, k bytí, ke světu a hmotnému tělu.

Tátu oživili. Děkuji Bohu a děkuji mé statečné ženě, že skryla Křik před světem a uchovala ho v sobě jako poklad, co ji tak ničil, však který mohla věnovat tomu čistému, neposkvrněnému tělu, mému otci. Děkuji.

Nepravidelné vrývavé zvuky z úst

nedoléhají k naslouchajícím uším,

rezonující tóny, co nemohou růst…

tak křič, řeklo srdce, vždyť buším.

Vidět svět chtějí skryté oči,

pod víčky skládají poslední ódy tmám,

svět nový, svět co se točí…

Svět, ano! Už ho vnímám.

Ze své vůle chvěje se tělo,

nazmar nepřijde ani kapka,

Bůh tak chtěl, stát se tak mělo,

ať započne nová života lávka.