Křik
Křik Když moje babička porodila mého tátu, tak nedýchal. Doktor řekl, že je malá šance, že můj táta přežije. Křik, který by vyplnil místnost a usedl na to nejčistší bílé plátno, nebyl slyšet. Sám Křik totiž bloudil nepovšimnut místností a nevěděl, kde spočinout a už se chtěl rozletět do světa, když se mu najednou nabídla ta statečná žena. Křik usedl v ní a ona se jím otřásala celá. Odvezli ji ze sálu bez dítěte, ale s Křikem toho dítěte v sobě. Nebylo to spravedlivé, nepatřil přece té ženě, kterou ubíjel, ale tomu dítěti. Statečná žena ho však uchovávala v sobě navzdory všem jeho ničivým silám, uchovávala ho pro své dítě, by plátno bylo potřísněno Křikem osvobozujícím a zavazujícím se k životu, k bytí, ke světu a hmotnému tělu. Tátu oživili. Děkuji Bohu a děkuji mé statečné ženě, že skryla Křik před světem a uchovala ho v sobě jako poklad, co ji tak ničil, však který mohla věnovat tomu čistému, neposkvrněnému tělu, mému otci. Děku...